Vánoční povídka
24.12.2010

„Veselý Vánoce a udělejte mi prosím trochu místa!“

Do přeplněného trolejbusu se zadními dveřmi pokouší narvat ještě někdo.

„Jsem obézní! Veselý Vánoce a šoupněte se tam trochu, jinak se nevejdu! Ty s tim kufrem, no tak, hejbni se! Veselý Vánoce všem!“

Velký černoch s velkým kufrem se hejbne, paní se vejde a jede se dál. Do teď byl trolejbus sice přeplněný, ale tichý. Každý si hleděl svého – většinou svého telefonu.

„Netlačte se na mě, já už se nehnu. Jsem obézní!“

Obézní funí, ale tváří se spokojeně.

„Co ty, mladej, co se tak mračíš? Co si myslíš, že v tom telefónu vykoukáš, co? Veselý Vánoce! A já vám, lidi, říkám: Prostě jsou to Vánoce, kdepak svátky, to se nás zase snažej všechny semlejt na jednu hromadu. Ale my se nedáme! Jsou to Vánoce, to je bez diskúze.“

„Dobře to říkáte,“ povídá paní, co sedí. „Holka se mi teď vrátila ze školy, a že prý už Vánoce ne, že by se to mohlo někoho dotknout.“

„Cha! Já se někoho dotknu, to ještě uvidí! Ne, nemůžu se posunout. Helejte, já jsem obézní, já stojim tady a dál už nejdu. Tak mě klidně obejděte.“

„To je jasný, pani, že jo, prostě každej jsme nějakej, to je bez diskúze. A já prostě slavim Vánoce, a kdo mi na ně šáhne, tomu pazouru urazím.“

„Tak. Každý je jiný. Jednou přišla, celá se smíchy svíjela, a že tomu nebudu věřit: Jedna její kamarádka je odněkud z Evropy a na Vánoce jí, představte si to, kapra.“

„Kapra! Cha! No ale né, to neni možný. Fakt? Kapra? No tak jo, ale zase neni důvod se jim smát, že jo. I když kapra... helejte a jako proč? No ne, proč by to někdo jed, že jo.“

„Nevím. A dárky dostávají už na Štědrý den, večer.“

„Cha! No tak to bude asi tak, že to je nějaká pošahaná rodina. Ale to je jedno. Na vánočním stole prostě musí bejt šunka, že jo. Parádní velká šunka! A je to! Je něco lepšího?“

„Lanýže.“

To se ozval ten černoch s kufrem.

„Já teď jedu do toho malýho obchůdku na rohu Cole a Carl. Tam je teď maj, zimní, černý. A k tomu jenom čuchnete...“

Velký černoch zavře oči, sevře prsty, jako by v nich měl špetku soli, a pak je otočí dlaněma vzhůru, růžová probleskne černou, čichá k nim, a čím víc čichá, tím víc se ztrácí, už to není velký černoch, už je úplně droboučký.
Popisuje tu lahodnost a tu vláhu, tančí trolejbusem, aniž by se hnul z místa, a v lanýžovém opojení vypráví, jak si byl včera čichnout a dnes musí znova – –

„Copak lanýže, to je bez diskúze. Ty já můžu na libry, lanýže a pralinky.“

Malý voňavý tanečník se v tu chvíli zastaví, oči se mu rozšíří, nadechne se a začne růst neuvěřitelným tempem, už musí sklonit hlavu a ohnout se v pase, aby neprorazil střechu, obří ústa u obézního ucha, ale nekřičí, jenom sykne.

„Opravdové lanýže. Ne čokoládové! O-prav-do-vé!“

A je z toho tma a náhlé ticho, protože spadl sběrač. Kouzlo je pryč. Černoch je zase jen velký černoch s kufrem, z očí mu ukápnou dvě veké slzy na obézní paní a řidič si vezme rukavice a jde ven do tmy hledat troleje.

Zase se rozsvítí, trolejbus nastartuje, ale něco už je špatně. Všichni sledují tu trojici: obézní, co je bez diskúze, sedící, jejíž dcera má divné kamarádky, a černocha, který tančí s lanýži.

Ale oni jen mlčí a to ticho padá na všechny. Pak černoch něco řekne, ale tím je ještě horší.

„Vy! Vždyť vy mi sedíte na kufru!“

A aby to bylo ještě horší, obézní jen pokrčí rameny.

„Jsem obézní, to je bez diskúze.“

Ticho je dusivé. Pak konečně něco: mladému zazvoní telefon. Konverzaci není rozumět, mladý jen kýve a zajíká se, nic rozumného neřekne, a pak hovor končí a mladý se nechápavě rozhlíží, proč na něj všichni tak koukají.

„Musím vystoupit, promiňte, vystupuju!“

Cpe se ke dveřím, ale lidi uhýbají jen náznakem.

Přeskakuje a cpe se a přelézá, a už je před ním jen poslední překážka.

„Jsem obézní, já nikam nejdu, mladej.“

„Ale moje žena rodí,“ volá on, „já musím vystoupit!“

A celé osazenstvo trolejbusu najednou vydechne, tak to byl ten telefonát, a lidi se nějakým zázrakem přeskládají a před obézní je najednou volné místo k sezení.

„Cha! Kdepak, já si nesednu, to ani náhodou. Já jsem obézní! Já jak si sednu, tak se už nezvednu, to je bez diskúze.“

„Ale je to krásný, mladej. Novej život, kdepak. To tak prostě má bejt. Na Vánoce se má někdo narodit a na stole má bejt šunka.“

„Já potřebuju vystoupit!“

„Paní, vždyť on potřebuje vystoupit! Pusťte ho!“

„A já vám něco řeknu. Jsou Vánoce, že jo. A lidi maj bejt spolu. A je to krásný. Já vim, že furt mluvim o tý šunce, ale je v tom víc. Koukněte tady na mladýho. Kluku, já jsem na tebe pyšná! Co to bude, už to má jméno?“

Mladý už skoro pláče.

„Kluk, bude to kluk, bude se jmenovat Jesus a já potřebuju ven!“

„Jé, to já mám ráda, ty španělský jména. Miguel a Fernando a vůbec. To jsou nejlepší jména, to je bez diskúze. A víš ty co, pojedeš ještě jednu zastávku, na Fillmore, tam já vystupuju, vystoupíš se mnou. Klid. Veselý Vánoce!“

„Fillmore. Jsem obézní, tlačte! Lidi, tlačte! Jinak ten chudák kluk nevystoupí!“

A tak lidi tlačí, a z autobusu nakonec vypadne obézní a hned za ní mladej. Veškeré spory jsou zapomenuty. Ještě než se zavřou dveře, zavolají ti dva venku svorně: „Veselé Vánoce!“

A celý trolejbus spokojeně zamručí, dveře se zavřou, ve voze je najednou spousta světla a vzduchu, všichni se usmívají, a dolů z kopce běží mladý a na nebi svítí hvězda.

Veselé Vánoce!

Proměnlivost
18.08.2004

Jeden pán, jehož hlavu už mnoho let zdobila lesklá pleš, trpěl proměnlivostí věcí.

Jeden den si koupil chléb, a když se druhý den vrátil z práce, z chlebu byl ručník. Jeden den si koupil nové bačkory, a druhý den z nich byla foukací harmonika. Koupil mýdlo a stala se z něj kniha. Sako se mu proměnilo v polobotky.

Pán už se bál odcházet z bytu. V jeho nepřítomnosti se vždycky něco proměnilo. Pořád si říkal, jak mu to podlamuje zdraví a že se z toho snad i zblázní.

Jednou pán dostal pár malých koťátek. Rozhodl se, že nedovolí, aby se mu koťátka na něco proměnila. Zásobil se potravinami, vzal si dovolenou a nevycházel ze svého bytu.

Koťatům se dařilo dobře a i pán začal viditelně prospívat. Nic už se neproměňovalo. Koťata brzy vylezla ze svého pelíšku vytvořeného z kartonové krabice, běhala po bytě a objevovala jeho tajemná zákoutí.

Pozorovala pána, jak s jakýmsi zvláštním zaujetím fouká do bačkor. Našla plesnivý chléb v koupelně, sako v botníku, mýdlo v knihovničce u postele.

Pán měl koťata rád. Jednou večer si s nimi zase sedl do křesla, pohladil je po hebké srsti, ale místo tepla ucítil studené sklo. Pán zděšeně ucukl. Koťata se mu v náruči proměnila ve dvě žárovky.

Pán vyskočil z křesla a s křikem utekl ze svého bytu, aby se do něj už nikdy nevrátil. Žárovky v křesle dál spokojeně tiše vrněly.

Po představení (4. díl)
21.10.2003

Stručně připomenu předchozí děj: V okamžiku, kdy se schyluje k vážné násilnosti (jde o ustřelení malíčku Divačky), nevydrží Herec psychické napětí a zhroutí se. Po dlouhém čekání se Divačka vzpamatuje a snaží se Herci pomoci.
Na zemi stále leží pistole a Divačce dojde, že by taková pistole mohla být silným argumentem pro cestu ven ze zamčeného pokoje. 

Utněme na chvíli dívčiny myšlenkové pochody, nenechme Herce dopít sklenku vody. Otázka, kterou si musí Divačka rozmyslet, je o tom, nakolik je ještě v nebezpečí. Co všechno se ještě může vyklubat z Herce? Třeba vytáhne klíč z kapsy a půjdou spokojeně domů, třeba je to blázen už napořád a klíč dobrovolně nevydá. Pistole skutečně může být cesta ke svobodě. Dívka nechce střílet, ani to neumí, ale mohla by to být dobrá donucovací pomůcka. Jenomže - co když po ní Herec skočí a pistolí ji vyrve? Pak by ji mohl opravdu zastřelit. Nakolik mu může věřit? 
 
Otázka č. 3: Má sebrat pistoli a vymáhat na Herci klíč od šatny? ANO nebo NE?

Tři hlasy pro ANO a pět hlasů pro NE, to je výsledek vašeho hlasování, který směřuje k velice poklidnému závěru celého příběhu. Po předchozích akčních dílech si jej jistě zasloužíte.

Děkuji za pozornost.

..........................................

Pistole, kterou chtěl střílet. Nebyl starý ani nebyl nemocný. Byl to blázen, zamkl ji tu a málem ji ustřelil prst, když si nevzpomněla na Nezvalovu Manon.

Manon! Nezval! No jistě, Manon je růže, Manon je včela, a ona si nemohla vzpomenout. Nepoznat Wolkera, nevystřelil bych.

Pistole.

Ta pistole je cesta ke svobodě.


Ne, nemůže. Je to přece Pan Herec, její idol. Nechtěl ji ublížit, nechtěl, jenom je přepracovaný, unavený...

Herec dopil.

Otočil se po Divačce, zachytil její pohled a pochopil.

"Ne, nebojte se. Já už nebudu střílet. Už ne."

Sedla si proti němu. Herci se už vrátila barva do obličeje, a tak byla ona zase bledší než on.

Chvíli tak mlčeli, oba si asi promítali těch pár posledních hodin, ale nikdo nechtěl začít mluvit.

Pak Herec hlasitě polknul, ale Divačka ho předběhla.

"Proč jste to vlastně udělal?"

"Co -"

"Co? Co! To všechno!"

Byla v tom bolest a výčitka, bylo v tom vzrušení a obžaloba. Ale nebyl v tom rozsudek.

Herec si na chvíli schoval tvář do dlaně. Pak zavrtěl hlavou.

"Já vlastně nevím," začal.

Divačka vyčkávala a on to věděl. Začal mluvit - byla to dlouhá, nepřerušovaná řeč. Monolog, který si vykládal spíš sám pro sebe než pro ni.

Podařilo se mu v něm shrnout vše podstatné, dostal se i k tomu dopisu, co stále ještě ležel na stolku. Dovolil jí, aby si jej přečetla.

Pocítil v očích tlak a pálení, mrkáním rozháněl slzy v zárodku.

Vstal z křesla, postavil se k oknu a koukal do černé ulice.

"To je hrozné," odložila dopis. "Jak je vám?" pokračovala hlasem, jako by ten dopis byl psán jí.

"Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit."

"Co to bylo?"

"Faust. Poslední monolog stoletého Fausta, než klesne do hrobu."

Otočil se, sáhl do kapsy, na stůl položil klíč a zase se vrátil k oknu.

Zase zády k ní, jako by ji už nechtěl vidět.

"To jsem já, Faust, kterému ukapávají poslední jeho vteřiny do pekelné lávy. Tak už jděte. Jděte. Prosím."

Zase přestal vnímat a vytřeštěné oči dál hleděly z okna.

"Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den."

Byla z toho strašně zmatená, ale pochopila, že to všechno dobře dopadlo. Vzala klíč, pevně jej stiskla, snad se chtěla přesvědčit, že se jí nezdá. Vstala. Tohle až bude doma vyprávět...

"Ještě něco," vrátil se Herec na zem, ale neotočil se. Divačka se zastavila u dveří. "Nemluvte o tom s nikým. Nikdy."

Mlčky kývla hlavou, neuvědomila si, že ji nevidí. Stejně by jí to nikdo nevěřil...

Odemkla.

"Na shledanou," řekla tiše a znělo jí to velmi divně. Najednou byla venku. Zavřela dveře.

Skutečný konec. Je venku na chodbě, za pár desítek minut bude doma.

Přemýšlela, stála tam, s rukou na klice. Nebyla si jistá, zda si Herec vůbec všiml, že odešla.

Přes dveře dál slyšela, jak recituje. Pocítila touhu se vrátit, zpět do té místnosti, nevěděla proč, ale jasně věděla, že musí zase dovnitř. Nemohla se ale pohnout.

"Té strmé slasti předtuchu teď mám."

Jako kdyby ho viděla, jako kdyby tam byla, on tam stojí, už ne u okna, ale uprostřed místnosti, stojí rozkročen a hřímá...

"A nejvyšší svou chvíli prožívám!"

Snad jí to došlo těsně před tím, snad těsně poté, možná v ten samý okamžik, kdo ví. Podlomily se jí kolena, upadla na zem, zvířecky zařvala. Nepřirozeně hluboký hlas nakonec přešel ve skučení.

Lidská troska, skrčená, schoulená a jinak nic – jen se jí stále znovu a znovu vrací do uší a do hlavy a do celého těla ten ohlušující výstřel.

A čtenář, který pozorně a s napětím sledoval a ovlivňoval osudy těch dvou smutných postav, může nad mrtvým Hercem jen pronést s Mefistem: Padá! Dokonáno jest.

Protože čtenář byl Mefistem, protože čtenář byl strůjcem, protože jen čtenář chtěl a jen čtenář zabíjel.

KONEC.

Po představení (3. díl)
14.10.2003

Stručně připomenu předchozí děj: Etuda mezi Hercem a Divačkou eskaluje vytažením pistole a Divačka se odhodlává k recitaci. Paměť jí ale neslouží a udělá chybu. To Herce rozzuří. Chce střílet a vymýšlí hru: Svou recitací bude parodovat známou báseň. Neuhodne-li Divačka autora, ustřelí jí kus malíčku. Divačka Nezvala nepoznala a po krátké rvačce leží na zemi. Situace je kritická. 

Zdá se, že to Herec nemá v hlavě v pořádku. Prát se s mladou dámou, vyhrožovat ji, to se přece nedělá. Ale teď se to vyšinutí konfrontuje se skutečným fyzickým násilím. Už nejde jen o planá slova, přichází čin. Co se teď odehrává v Hercově mysli? Je to ještě Člověk, nebo už Zvíře? 
 
Otázka č. 2: Má Herec vystřelit? ANO nebo NE?

Na otázku mi odpovědělo dvacet čtyři lidí. Děvět hlasovalo pro ANO a patnáct pro NE.

Takže se střílet nebude, alespoň teď hned ne. Ještě jednou zastavím příběh a dám vám možnost určení, jakým směrem se má dál ubírat.

....................................................

Nevzpomněla si. A snad i kdyby si vzpomněla, nebyla schopna nic vyslovit.
Byla jak ochrnutá, ale najednou to z ní spadlo, to když jí herec sáhl po ruce: Začala kousat a škrábat, najednou ječela, kopala a prala se, vylítla z křesla a vrhla se na Herce, ale byl to marný boj. Přes všechna drobná zranění, která mu způsobila, byla to nakonec ona, kdo ležel na zemi, ruku zkroucenou, na jejích zádech Herec, v jeho ruce pistole.

"Prohrála jsi," a zcela vážně hodlal dodržet pravidla hry.


Divačka už neměla sílu se vzpírat. Po té rvačce byli oba udýchaní, ale Herec byl stále ještě napnutý, až se málem klepal, zatímco jí ochably svaly, už nemohla. Vytřeštěné oči, dusivé sípání, chvilka do omdlení.

Překvapivě to byl ale Herec, kdo se zhroutil. Do té chvíle silný muž, plně ovládající situaci, náhle uvolnil sevření a svalil se na zem vedle Divačky. Ta se neodvážila ani pohnout, jen rychle schovala ruku pod své tělo a dál zůstávala s obličejem přitisknutým k podlaze.

Herec si položil dlaň na čelo a usilovně si ho masíroval. Oči se mu zalily slzami.

"Já, já se moc omlouvám," zrychlené dýchání mu škubalo hrudníkem. Zíral do stropu a pak silou zavřel oči.

Ta scéna by si zasloužila být zfilmována. V malé místnosti dvě ležící postavy vedle sebe, muž a žena, muž tváří vzhůru, žena tváří dolů. Ticho.

Uplynula minuta a nic se nedělo.

Pro něj to byla chvilka, pro ni hodina.

Pak jí projelo zamrazení, až se otřásla. Přesunula se k topení, v podstatě se tam přeplazila, jen dva metry, při kterých stále čekala výstřel. U topení se schoulila a vyděšeně pohlédla na Herce.

Ten ležel stále stejně, široká záda na zemi, levá ruka na čele přikrývala i oči, v pravé ruce pistole a dál nic.

Nic.

Divačka nebyla schopna vnímat, jak čas ubíhá, Herec nevnímal vůbec.

Jak dlouho to trvalo? Dvacet minut, možná dvě hodiny. Divačka dostala čas na srovnání si věcí v hlavě a budiž jí přičteno k dobru, že toho času řádně využila.

"Ha-haló," řekla a prolomila tak dlouhé ticho.
"Slyšíte?"

Herec se neozval. Divačka začala váhat. Co se stalo? Proč mlčí?

Nakonec opatrně vstala a pomalu přešla k ležícímu Herci. Klekla si u něj.

"Haló," pronesla opět a dotkla se jeho ruky. Odkryla mu oči.

Byl v obličeji bledší než ona a o těch očích se nedalo moc říci, byly takové sklovité a bezbarvé, jako mrtvé.

Herec ale žil a jeho oči se dívaly na ni.

Divačka netušila, co má dělat, a tak ještě jednou řekla své "haló".

"Jste v pořádku?" zeptal se Herec. Vyděsilo ji, když začal mluvit, tak malinko couvla, ale Herec nevypadal, že by jí chtěl ublížit.

"Ano," kývla nepatrně, "a vy?"

Herec se rozkašlal. Kdo by to byl řekl, v té dívce se probudily city k člověku, který ji málem zastřelil – podepřela mu hlavu, téměř jej posadila a nakonec jej donutila vstát a odvedla jej do křesla. Herec zestárnul o dvacet let a byl nemocný a nemohoucí a ona se o něj starala a ošetřovala jej. Idylka.

Natočila trochu vody do sklenky a držela mu ji u úst, když pil. V tom se jí to všechno vrátilo, celý ten atypický večer – spatřila totiž na zemi pistoli.

Zůstala tam, když zvedala Herce, nechal ji ležet, pustil ji z ruky a ona tam stále leží. Pistole, kterou chtěl střílet. Nebyl starý ani nebyl nemocný. Byl to blázen, zamkl jí tu a málem jí ustřelil prst, když si nevzpomněla na Nezvalovu Manon.

Manon! Nezval! No jistě, Manon je růže, Manon je včela, a ona si nemohla vzpomenout. Nepoznat Wolkera, nevystřelil bych.

Pistole.

Ta pistole je cesta ke svobodě.

STOP!

.........................................

Utněme na chvíli dívčiny myšlenkové pochody, nenechme Herce dopít sklenku vody.
Otázka, kterou si musí Divačka rozmyslet, je o tom, nakolik je ještě v nebezpečí. Co všechno se ještě může vyklubat z Herce? Třeba vytáhne klíč z kapsy a půjdou spokojeně domů, třeba je to blázen už napořád a klíč dobrovolně nevydá. Pistole skutečně může být cesta ke svobodě. Dívka nechce střílet, ani to neumí, ale mohla by to být dobrá donucovací pomůcka. Jenomže – co když po ní Herec skočí a pistolí ji vyrve? Pak by ji mohl opravdu zastřelit. Nakolik mu může věřit? 

Za týden se dozvíte rozuzlení celého příběhu. A nezapomeňte – osud obou hrdinů máte zcela ve vlastních rukou. 

Výsledky ankety:

Má sebrat pistoli a vymáhat na Herci klíč od šatny?

ANO – 3 hlasy

NE – 5 hlasů

Po představení (2. díl)
7.10.2003

Stručně připomenu předchozí děj: Po divadelním představení přichází za Hercem do jeho šatny Divačka. Herec není zrovna v dobré náladě, četl nějaký dopis a odmítá se podepsat do programu, dokud Divačka nezarecituje nějakou báseň. Ta odmítá, Herec zdánlivě rezignuje. Konflikt ale eskaluje, když Divačka zjistí, že je šatna zamčená a Herec ji ohrožuje pistolí. 

Dívenka zřejmě recitovat opravdu neumí, navíc zrovna není v rozpoložení, ve kterém by se jí nějaká báseň mohla vybavit. Ovšem recitací by si mohla zachránit život, jak se zdá. Co jí poradíte? 
 
Otázka č. 1: Má se odhodlat k recitaci? ANO nebo NE?

Na otázku mi odpovědělo devět lidí. Pět hlasů pro ANO, čtyři pro NE. Bude se tedy recitovat.

Ovšem nestěžujte si, když se vám vývoj situace nebude líbit, sami jste si zvolili pokračování. Možnost volby vám v tomto příběhu umožním ještě dvakrát.

.................................................................

Sáhla po klice a zarazila se. Těžko říct, co se ji právě honilo hlavou. Před ní zamčené dveře a za ní Herec, její Mistr, který byl ještě před chvilkou u skříně.
Psychicky na tom nebyla zrovna nejlíp, ale oči, zalité zasychajícími slzami, jí stále ještě sloužily.

Herec stal u ní a mířil na ní pistolí, kterou zřejmě vylovil ve své skříní.

"Tu báseň," řekl a důrazně a malinko se usmál.

Znovu marně zatápala po klice. Štvaná laň v posledním tažení. V naprostém tichu se svezla na zem.

"Neumím," hlesla.

Hlas se jí trochu zklidnil. Začala být apatická. Pořád točila dokola knoflíčkem na svém kostýmu a broukala si své "neumím, neumím".

Herec zaváhal. Už ji málem chtěl pustit, vystrašená byla dost, ale tahle situace jej zaskočila. Rozhodl se, že musí pokračovat v tom divadýlku, i kdyby mělo dojít až na to střílení. V té chvíli ještě netušil, že jej divačka za chvíli rozzuří natolik, že to divadýlko vezme příliš vážně.

Lehce ji kopl do boty. Divačka se probrala ze svého snu, paměť se jí vrátila, ale stále zůstávala dítětem.

"Poštovní schránka, Jiří Wolker," pronesla infantilně a stále se usmívala.

Nadechla se a spustila: "Poštovní schránka na roku ulice kvete modře. Lidé si jí váží -"

"Dost!"

Divačka provedla – aniž si to uvědomovala – tu nejneobratnější věc ve svém životě, který se tak rapidně blížil ke svému smutnému konci.
Vybrala si Wolkera, tedy básníka, kterého Herec z jistých důvodů nenáviděl a kterého si přesto vážil, protože chápal, že básník sám je jen nevinnou obětí té nenávisti. Většinu Wolkerova díla znal nazpaměť. Musel, snad proto ta nenávist. A protože jej tedy znal a vážil si jej, byl na něj velmi citlivý. Na výběru básníka by tedy nebylo nic zlého, až na tu drobnost, až na ten vynechaný řádeček, který spustil věci nevídané.

Herec křičel a řval a hulákal a sípal a nadával a vyhrožoval. A my víme proč. Divačka ne. Recitovat neumí, vždy do toho byla nucena. Nedivme se jí, že se jí z hlavy něco vytratilo. A nedivme se ani Herci, že ho to nebetyčně rozčílilo.

Než byla řečena slova "kvete modře", byla to jen hra. Teď z toho ovšem byla polská tragédie – ona bílá, on rudý.

Herec pochoduje místností k Divačce a od Divačky, ke dveřím a ode dveří, ruka s pistolí se zdvíhá a zase sklání. Myslí to vážně.

A jestli jej něco rozčilovalo ještě víc, než ten popletený Wolker, tak to byl dívčin nepřítomný výraz. Už jenom kvůli tomu výrazu dostal chuť vystřelit. Střílet, ať teče krev.

Výborný nápad na téma "jak si zastřílet" začínal nabývat jasných obrysů. Přešel rychle k dívce a uštědřil jí rozmáchlou facku. Hrubě ji popadl za ruku, zvedl ji a odtáhl do křesla. Než tu ruku pustil, nápad uzrál.

Facka se sice zdála zbytečně dramatická, ale rozhodně přispěla k tomu, že si divačka opět uvědomovala, v jaké nepříjemné situaci se nachází. Schoulila se v křesle a opět se začala třást a vzlykat.

"Zahrajeme si takovou hru," řekl Herec a v jeho úsměvu bylo pramálo naděje.
Vysvětlil ji pravidla té podivné hry, kterou spolu měli sehrát příznivec a odpůrkyně poezie. Podivná nespravedlivá hra s nejasným koncem.
Po vyslechnutí těch pravidel se dívce něco vzpříčilo v krku, nemohla mluvit, ani hlavou zavrtět, jen se klepala stále víc a vyděšené vytřeštěné oči říkaly "ne, ne, já nechci".

Hra, na jejímž začátku má jeden z hráčů pistoli. Hra, na jejímž konci má druhý z hráčů o prst méně.

"Budu parafrázovat jednu známou báseň. Neuhodneš-li jméno autora, ustřelím ti kus malíčku."

Herec se postavil za dívčino křeslo a pomalu začal odříkávat.

"Wolker je první a poslední má láska."

Nakláněl se k ní stále víc.

"Wolker je první a poslední můj hřích."

Šeptal a přece, jako by křičel do celého světa.

"Nepoznat Wolkera -"

Na chvilku se zarazil s ústy pootevřenými, a pak dokončil po slabikách,

"ne-vy-stře-lil-bych!"

A lusknul prsty.

Dívka mlčela. Nevěděla. Se zaťatými pěstmi zoufale přemýšlela. Ten rytmus, ta slova, "Wolker je první a poslední má láska", to už někde musela slyšet, to musí znát...

A mezitím luskaní prstů odpočítávalo deset vteřin.

"První a poslední má láska", "první a poslední můj hřích", to se museli učit, někdo jí to říkal, viděla to v televizi...

Nevzpomněla si. A snad i kdyby si vzpomněla, nebyla schopna nic vyslovit. Byla jak ochrnutá, ale najednou to z ní spadlo - to když jí herec sáhl po ruce: Začala kousat a škrábat, najednou ječela, kopala a prala se, vylítla z křesla a vrhla se na Herce, ale byl to marný boj. Přes všechna drobná zranění, která mu způsobila, byla to nakonec ona, kdo ležel na zemi, ruku zkroucenou, na jejích zádech Herec a v jeho ruce pistole.

"Prohrála jsi," řekl a zcela vážně hodlal dodržet pravidla hry.

STOP!

...........................................

Zdá se, že to Herec nemá v hlavě v pořádku. Prát se s mladou dámou, vyhrožovat jí, to se přece nedělá. Ale teď se to vyšinutí konfrontuje se skutečným fyzickým násilím. Už nejde jen o planá slova, přichází čin. Co se teď odehrává v Hercové mysli? Je to ještě Člověk, nebo už Zvíře?

Upozorňuji, že pokud bude Herec střílet, tak se i trefí, konkrétně do již zmiňovaného malíčku.

Výsledky ankety:

Má Herec vystřelit?

ANO – 9 hlasů

NE – 15 hlasů

Po představení (1. díl)
30.09.2003

Princip kinoautomatu je vám asi známý, a tak se teď spolu pokusíme o něco podobného.

Předložím vám docela komorní příběh, který se – než dojde ke svému závěru – třikrát zastaví a při každé zastávce nabídne dvě alternativní pokračování. Záleží na vás, jakou alternativu zvolíte. V anketě hlasujte, co se vám více zamlouvá. Po týdnu to posčítám a podle výsledku zveřejním to správné pokračování.

Přeji příjemnou zábavu.

.................................................................

Klepání se ozvalo chvíli poté, co se ujistil, že se na všechny může vykašlat.
"Dále," řekl lehce otráveně a list papíru, který držel v ruce, strčil zpátky do roztržené obálky.
"Mistře," ozvalo se zajíkavě od dveří, "Mistře, já -"
"Pojďte dál," zabručel.
"Mistře, já vám moc děkuju za dnešní představení... A kdybyste se mi tady mohl podepsat, Mistře."

Ta slečna, co vstoupila, měla ještě dětskou tvářičku. Jinak nic zvláštního, delší hnědé vlasy, žlutočerný kostým, v ruce tužku a program. Divačka.
Divačka a on byl Herec. Pan Herec, pan Někdo, Mistr. Ona? Prostě Divačka. Na každém místě jsou jich tucty.
Pro tyhle neviňátka Mistr hraje. Večer co večer se na jevišti ždíme, večer co večer potupně padá v prach. Tleskají mu, to je pravda. Je slavný, to je také pravda. Řekněme, že má i peníze. Stačí to?

Divačce se klepaly nohy.
"Posaďte se přece," vyzval ji Mistr, převzal od ní program a uchopil tužku.

Dává jim všechno. Večer co večer. Co dávají diváci jemu? Co mu kdy dala tahle Divačka, která ho nemá dost, která se jej nemůže nabažit, která si přišla pro autogram, aby si jej pak ještě doma hýčkala, vzpomínala a vyprávěla... Co mu kdy dala?

Zarazil se.
"Poslyšte," zaklonil se do křesla, tužku stále v ruce, "víte, že jsem byl na jevišti celkem přes dvě hodiny?"
"A-ano," zmateně koktala a líbezně se usmívala. Netušila, kam míří.
"Nechtěla byste mi to nějak vynahradit?"
Divačka zapadla do svého křesla trochu hlouběji.
"Já vám nerozumím."

Představil si ji nahou.
Oči se mu zamlžily a pár sekund bylo naprosté ticho.
Divačka hlasitě polkla a mlha se ztratila. Herec zamžikal očima.
"Co kdybyste," položil tužku s klepnutím na stůl, "mi zarecitovala báseň?"

Dívenka začíná být nervózní a lituje té chvíle, kdy ji napadlo tady zaklepat. Mistr vypadal dost děsivě, takhle ho přece nezná...

"B-báseň? Já ale neumím recitovat -"
"Vás to ve škole neučili?!" vykřikl pateticky a vstal.
"To je to tak těžké, svému oblíbenému herci přednést nějakou báseň? To je to tak těžké se obětovat, vydat ze sebe pár minut aktivity? Co je to jedna báseň proti dvěma hodinám na jevišti!"

Byl v roli, evidentně hrál a s chutí. A jak tak chodil a deklamoval, zamkl jakoby mimochodem dveře a klíč si strčil do kapsy.

"Co je to jedna báseň?" zašeptal jí u hlavy.
Rozbrečela se.
Přistoupil ke stolu a podepsal se na program. Pak ji nechal sedět a plakat a šel ke své skříni.
"To je to tak těžké, zarecitovat báseň?" ptal se ještě sám sebe, když se přehraboval ve svých věcech.

Divačka pochopila, že je audience u konce. Celá roztřesená popadla tužku a program a vyskočila z křesla. Trochu zavrávorala, ale hned nabyla rovnováhy, ješte napolo v breku řekla něco, co by mohlo znamenat "na shledanou", ale nebylo jí rozumět.

Sáhla po klice a zarazila se. Těžko říct, co se jí právě honilo hlavou. Před ní zamčené dveře a za ní Herec, její Mistr, který byl ještě před chvilkou u skříně. Otočila se. Psychicky na tom nebyla zrovna nejlíp, ale oči, zalité zasychajícími slzami, jí stále ještě sloužily.

Herec stál kousek od ní a mířil na ni pistolí, kterou zřejmě vylovil ve své skříni.

"Tu báseň," řekl důrazně a maličko se usmál.

STOP!

.................................................................

Dívenka zřejmě recitovat opravdu neumí, navíc zrovna není v rozpoložení, ve kterém by se jí nějaká báseň mohla vybavit. Ovšem recitací by si mohla zachránit život, jak se zdá. Co jí poradíte?

Výsledky ankety:

Má se odhodlat k recitaci?

ANO – 5 hlasů

NE – 4 hlasy

Posvátná kočka
26.08.2003

Jeden pán, jehož pitva později vzbudila v jistých odborných kruzích nezanedbatelné pozdvižení, žil s posvátnou kočkou. Nebyl to lehký život – posvátná kočka se na pána každou noc přísně dívala a kladla mu nepříjemné otázky. Pán se domníval, že posvátná kočka musí být velmi velká a v duchu ji odhadoval někam k dvanácti kilům, ale byl to pouze jeho odhad, protože svou posvátnou kočku nikdy neviděl; navštěvovala jej pouze v době jeho hlubokého spánku.

Ale ten její přísný pohled pán cítil velmi dobře, i když spal. A i když nespal, tak raději předstíral, že spí, protože – jak pán, když byl ještě naživu, s oblibou říkával svým přátelům – jeden nikdy neví, co taková posvátná kočka může udělat, když ji někdo vyruší z kladení nepříjemných otázek.

Aby bylo jasno, posvátná kočka ty nepříjemné otázky psala na papír, který pán každý večer pečlivě připravil na svůj noční stolek. Psaní bylo výhodné z několika důvodů: pán obvykle tvrdě spal, takže by vyslovené nepříjemné otázky posvátné kočky neslyšel, navíc by hlasitý hovor posvátné kočky za hluboké noci mohl být považován za rušení nočního klidu, a konečně nebylo jasné, zda posvátná kočka vůbec umí mluvit. Není neobvyklé, že taková posvátná kočka – říkával pán svým přátelům – je třeba hluchoněmá.

Jeho přátelé se těmto řečem velmi divili, a někteří z nich neodolali a nechali si ukázat ty nepříjemné otázky, na které pán každý den tak svědomitě odpovídal. Z povahy těchto otázek usoudili, že je nepíše žádná ohleduplná hluchoněmá posvátná kočka, ale pánova žena, která odchází do práce obvykle dřív, než se pán probudí, a že ty otázky nejsou ani tak nepříjemné, jako spíše nešťastné a vyčítavé, což zřejmě vychází z toho, že pán se svou ženou už půl roku nepromluvil ani slovo, a že je tedy pán asi blázen a měl by se nechat vyšetřit u odborníka. Když to všechno pánovi řekli, naprosto zděšený z tohoto jejich rouhání utekl a jak běžel pryč, marně prosil posvátnou kočku o odpuštění.

Jeho mrtvolu nalezli až po dvou týdnech. V pitevní zprávě se tvrdí, že ho napadla blíže neurčená asi dvanáctikilová šelma.

Dřív
25.08.2003

Svět se začal zpomalovat a ještě než se úplně zastavil, řekla: "Budu ráda, když tě zase uvidím."

Odlepil jsem se od země a pod nohama mi proklouzla její slůvka "když si spolu zase popovídáme". Chvíli jsem se vznášel, nestačil jsem toho moc vnímat, i když se všechno odehrávalo tak pomalu – po každém tom slovu jsem mohl natáhnout ruku a každé to slovo by mi stejně proklouzlo mezi prsty.

Prostě jsem nechápal, proč mi to říká, co tím sleduje: "Tak jako dřív." Co chce, když si chce povídat tak jako dřív?

Zase jsem se začínal zhmotňovat, a pak už jsem cítil, že stojím na obou nohách. Svět se pomalu a ztěžka roztáčel, až nabral svou původní rychlost – a mě to bolelo.

Dřív už bylo, mami, dřív už bylo...